Jsou také hvězdy jitra. Jim vstříc já slýchám rád
na všechněch strunách nitra ten mladý akkord hrát.
Noc nahnula se bledá, den už se z mrákot zdvih’ –
a touha moje hledá přec hvězdy v cestách svých.
– Nech snění, věk se chýlí! – výčitka zazebe –
den skutečnosti bílý hvězd nemá pro tebe!
A já přec tak den za dnem vstříc hvězdám musím jít
a nechci v jitru žádném jich sladký minout svit.
To něco hárá ve mně vstříc krásným hvězdám těm
a hřeje přetajemně mé nitro mladým snem.
A z mládí cos mi kývá přes mlhy věků dál
a s mraky zas to splývá, jež život v cestu svál –
a zase z mlh se noří a omládlé jde blíž, –
a něco v srdci hoří, co radost je i tíž –
jak jásot bezejmenný i žal by tam se klad’ –
ó buďte pozdraveny, mé hvězdy, nastokrát!