Bdím v noci sám... Má lampa hoří
a zpívá mi: můj hochu, víš,
na kterém z dálných, sivých moří
teď v hluchou tmu tvůj člun se boří,
člun, po němž pluješ v Krásy říš?
A jak se rudě v číši blýská
mi mělničina, já si dím:
můj člun nevpluje na skaliska,
neb dnes už země je mu blízka,
a se stožárů už to jásá: –
ó, tmavé dítě, břehy zřím – –
Buď zdráva Vaše krása!
Mé tmavé dítě, námořnice
v mých plavbách dálných, v touhách, v snech,
je v očích Vašich ohně více,
než hvězd jich mají zřítelnice
na cestách bludných plavců všech –
ó, miluji Vás jak ty hvězdy,
jež hoří teď do oken mých –
ó, sviťte v moji cestu vezdy
a provázejte snů mých sjezdy,
vy, v zahradách mých růže tmavá,
ó, květe světů nebeských –
Buď Vaše krása zdráva!
Má růže tmavá, v cestě sněhem
dnes zkvétala jste přede mnou –
já v přístav Váš moh’ dospět během,
neb dělen jsem byl úzkým břehem
od Vaší země chvílí tou –
A že jste uhnula mi náhle,
když chtěl jsem slovem hledat Vás:
toť osud všech, kdož v nitro spráhlé
v své touze velké, neobsáhlé
chtí strhnout pramen božských kvasů – –
Svůj pohár, samý rudý jas,
na Vaši zvedám krásu!