Ten kraj je pustý, jak by včera ještě
byla šla nad ním sucha, krupobití
a velké deště.
Ó je to smutek, co tu v zem se řítí,
kde jíní padá v žita zaoraná
a v škarpy u cest suché lupení!...
To bylo v jeseni
za pochmurného, studeného rána.
Já nedíval se tenkrát sám v tu zemi.
Zde někdo byl, kdo hluboko as cítí
a patřil němý.
Snad Bůh, snad poutník, jenž sem zbloudil z žití –
však byl tu kdos – a potom zmizel v dáli,
dřív, nežli já jsem na vrch vystoupil:
já nevím, kdo to byl –
však v trávě po něm velké slzy plály...