Pole jsem našel udupaná, v nich samá bolest, hrubá rána,
zlomená stébla stenala, země krev jejich chlemtala.
To český sedlák tady sel – pak přišel přítel – nepřítel,
vojenských koní mrak se hnal, chléb nás vezdejší pošlapal.
Ó, lidským žalem zřím se chvět ta pole, lidsky krvácet!
Ušláplých stébel líbám rány i chléb ten v bláto zašlapaný – –
Tak trpělivě český lán tu leží ztupen, pošlapán!
Však cos tu hořkou vůní dýchá přes pokořená pole tichá.
Krev nevinnou tu cítím čpít, a srdce jak by v kleště chyt’,
neb vzpourou křičí vzteklý smích divokých máků krvavých...