V noc číše moje kvete, růžově zářivá, s ní poslouchám, jak buší věčnosti kladiva, sloup starý jeden kácí, na nový v práci hřmí – svou zvedám číš, ó, dítě, na naše přátelství!
Ten jeden rok co podal, vše slyším v hřmění tom, violy d’amour píseň i z dálky dunět hrom, i píseň kroků Vašich i předrahý Váš hlas, když v májovém kdys jitru jsem zastavit směl Vás.
I lupení v tom zpívá v aleji chvějivě, a píseň zní na nervů napiaté tětivě, kdy čekával jsem v letě v opojné závrati... Ó, jitra, jež jsem ztratil a jež se nevrátí!
Jenž odchází, buď slaven! Dost krásné bylo již, že duše naše k sobě v něm přistoupily blíž, že Tajemství jsme blíže v tvář pohleděli v něm! Buď pozdraven, jenž nosil Váš obraz v znaku svém! –
Jak číše moje hoří! Plá to v ní nad granát! Ó, dítě, s Vaší číší dnes srazil bych svou rád, ať přes hranice věků a v celý vesmír hřmí: na Vaši krásu tmavou, na naše přátelství!
Na Vaše štěstí, dítě, jak já bych chtěl je zřít, kdybych moh’ s celým světem hrdě se za Vás bít, kdybych moh’ proti všechněm svůj za Vás zvednout štít a s Vaší barvou v boj jít za Váš i za svůj klid!
Na Vašich očí velkých horečné plameny, na Vašich vlasů tmavých vášnivé prameny, na Vaší duše prudké i slunné bystřiny, na Mysterium, za nímž jdu v její hlubiny! – –
V noc číše moje rudá plá krví ohnivou – S kým přiťuknu si, dítě, na pozdní touhu svou? Svou číši v prázdno zvedám a hvězdný hledám zrak, a nebe je tak tmavé, a světla škrtí mrak.
Svou číši v prázdno zvedám. – Nač čekám ještě dál? Jen důvěřivé slovo bych zaslechnout si přál, jen jeden krok, jenž blíž jde, mé číši nevyhne, jen jedno přiťuknutí, jež všecko vystihne!
Vše uhádnout a poznat, až do dna vypíti, dvě duše z číše jedné... a pak ji rozbíti, jen pohledy pít dlouhé... a sladce oddaní poslouchat dunět kovy na věků rozhraní – –
V noc číše moje hoří krvavě zářivá. S ní poslouchám, jak buší věčnosti kladiva, v to hřmění číš svou zvedám, v dnů nových záplavy, a zpívám: miluji Vás! – Vám piju na zdraví!
Cookies on Poetry Cove