Ty, jež jsi mi hrávala na klavír,
když do duše marně jsem volal mír,
kde jsi dnes, sestro, ó sestro má milá?
– „Jsem nevěsta Kristova bílá!“
Otvírám okno a volám Tě,
volám nejsladší jméno Tvé,
ó, Maria, k nebesům hvězdami vzňatým.
– „Můj hochu, já hraju andělům, svatým.“
Má duše je smutná... Z hudby své
pošli mi tóny jen trhané,
ó, mrtvá, ó, hrej mi jak kdysi v žití...
– „Můj bratře, dívej se, jak měsíc svítí!“
Měsíc v mém pokoji bdí se mnou dnes,
paprsky opřel se do kláves –
hle, mlčky tak, kostěné, černé a bílé
zasvitly tajemně té noční chvíle.
To sestra už přichází ke mně hrát!
Neslyším tónů... jen vůni vát...
Jen vůně hudby pokoj je plný:
to moří nebeských šlehly sem vlny.
Ó, tuším vás, vítám vás, cítím vás,
vy mrtví moji, váš slyším hlas,
chodíte kolem mne, hovořím s vámi,
zjevení, duchové, přeludů klamy!
Splýváte s vesmírem, tajemství atómy,
v paprscích měsíce blouzníte nad domy,
jste u mne... Já vím: má sestra bledá
teď v závoji bílém k pianu sedá –
A hraje... a vůně je stále víc,
jak hnijících dřev, planoucích voskovic,
jak vůně všech dálek nevystihlých,
nevinných dětí a zjevení štíhlých – –
Ó, vůně neznámých obzorů,
ó, touhy tam vysoko, nahoru!...
ó, ticho, má sestra... Hle, prsty její,
jak, bílé, se v měsíci chvějí – – –