Tvých očí chorobných, těch velkých černých očí
noc teplou, hlubokou já vídám ještě v snách,
kdy koráb vzpomínek se v moři žití stočí
k tvé tváři hubené, kde nikdy neplál nach.
Já vídám tvoje oči,
ty smutné, černé, neodvratné oči,
jak zřely k nebesům a nikdy v zemský prach.
A mně se vždycky zdá, jak síť té velké noci
by rostla z očí tvých a krajinou šla v ráz –
a jak bys nocí tou šel sám a bez pomoci,
a kdesi daleko tvůj měkký sténal hlas...
Já hledím do té noci,
do velké, šíré, neobsáhlé noci –
a ohlas kročejů a sten v ní náhle shas’ – – –
Tvých zraků ledových, těch mrtvých, hrozných zraků
noc smutnou, studenou já vídám posavád –
a tak mi vždycky jest, jak jeden z velkých mraků
těch očí mystických by na srdce mi pad’.
Já hledím do těch zraků,
do kalných, mrtvých, neodvratných zraků –
a něco volá z nich: pojď, tak je lehko spát...