Jak list se třásla. V očích chorá vláha
a v skráni vyschlé modrých žilek sítě
jí ozdobou. Že chudičké je dítě,
má tolik očí sytit polonahá!
Zavírá oči... Cizí ruka sahá
jí na košilku, kde spí ňádra v skrytě...
Na prsa dlaň svou tiskla křečovitě
a tichounko se zardívá a zdráhá.
Ó, já bych zlíbal, kudrnáčku bledý,
za červánek, jenž v tváři se ti zmáhá,
tvou drsnou dlaň, již práce denně ryje.
A jak ta ruka lékařova váhá,
já myslím si: i přísný démon vědy
se zachvěje, kdy mluví poesie...