Hlavičko malá, kadeřavá,
klubíčko z lnu a růží svito,
kdo neplakal by, že tak záhy
ret malinový píti dává
po dlouhých doušcích sladké vláhy?
Hlavičko malá, kadeřavá,
jak mi tě líto!
V tvém čílku posud leknín bílý –
a pohled tvůj už drze bodá...
Kdo bídný tak, tvou nožku malou
že v bláto strhnout měl dost síly
a bílou líc ti zhyzdit spálou?
V tvém čílku posud leknín bílý –
škoda tě, škoda!
A celý svět je už ti všední:
pláč, láska, sny, jež jaro spřádá.
Ty z jitra hned jsi v páře hříchu
se rozletěla ku poledni –
a což ti život? Trochu smíchu!...
Ó, celý svět je už ti všední –
a jsi tak mladá!
Mé oči vlhnou. Já bych plakal
nad smíchem tím, jímž lákáš v sítě.
A byl bych rád, svou písní chudou
kdybych jen jednu slzu vlákal
ti do očí, než svádět budou...
Mé oči vlhnou, já bych plakal –
ubohé dítě!