Ve snách svých horečných tě vídám, ženo svatá:
z tvých očí hlubokých se velká záře line,
a v teplé objetí zve náruč rozepiatá.
Ta náruč v myšlénkách mě volá vždy a kyne.
Já nevím, světičko, proč neměl znát jsem tebe,
proč v pouti pochmurné mi každá naděj hyne,
proč páž tak slábne mi, proč víc a víc mě zebe...
Však vím, proč náruč tvá se rozvírá a kyne!