V ulici moderní, tak rozsvětlené v šíř, tažené řadou činžáků nadutých, ve vkusu končícího století – na štítu domu, jenž přec má svou řeč,
Slovačky Tvoje, mistře, zpívají svou selskou píseň práci, radosti a Tvůrci. V dunění města, v prachu jeho cest, ve vzduchu dýmem prolezlém pustě,
v útlaku života, jenž jde povrchem jen, slyším, jak barev Tvých píseň třepotná na zlaté půdě svého domova si zdravě chválí staré ctnosti žen:
– Ó, děti srdcem, myslí, oddanou duší, ó, ženy modlící se, které bezmezně osud svůj kladete v ruce boží a měkce tak vložený jej tam vidíte,
jak Jezulátko spí v rukou Madonny – vy, které slyšíte slovo boží, s modlitbou vstáváte, usínáte s Bohem: ó, Slovačky mé, modlete se za nás,
za naši zemi, za její čistotu a za jejích žen silné pokolení! – A vy, jež jste upiaty ku tvrdé práci, od rána do noci sehnuty těžce,
vyhnány z ráje, a přece v ráji země – matky, ó, stařenky, po jejichž vysedlých bocích usedá Starost o dům a syny, ó, královny mozolů, přádla a hrud –
dumavý nápěv svých kolovratů oblakům vtiskněte, větru a slunci, jež nad vámi přechází den co den: ať ke všem zápražím českých domovů
po jeho paprscích splývá a volá do srdcí žen ta vaše píseň píle a práce! – A v radosti své se ukažte také,
v tom bujném veselí slovácké krve, v čistém a prudkém, jak z přírody roste, bez hrází pokrytství, bez želez módy, bez falše, která se po jiných strojí,
v domácí haleně, v domácí řeči – ať od věků do věků jde rozmar váš, ať tančí a zpívá a výská a volá, jak po práci hřeje jiskrná radost!
Ó, královny mozolů, přádla a hrud, svatá je práce starostlivých žen! Zpívejte, domy své prozařte bílým štěstím, čistá je radost pracovitých žen!
A ze hrud starostí, nad prach dnů všedních, skřivánku, duše ženská, třepotavá, k nebi se vynes výš a výš k Světlu! – Tak zpívá, mistře, v ulici moderní,
tažené řadou činžáků nadutých ve vkusu končícího století – ve štítu domu, jenž přec má svou řeč, Tvých barev symfonie slovácká.
Cookies on Poetry Cove