V té úzké věži, jíž je česká země
kdes na pomezí vesmíru a světů,
ó, Dalibore, mistře, jenž jsi hrál
na housle sladké v šero kalných dnů!
Zdi byly úzké. Vězení to bylo,
co země rodná mohla tobě dáti,
ale tvá duše byla svobodná,
tvá čistá duše byla slavičí.
Ty’s musel zpívat i v té těsné kleci,
a jak jsi zpíval! Úzké její stěny
se rozléhaly echem písně Tvé,
a kameny po tobě zpívaly.
A k úzké věži, jíž je česká země,
svět celý táhne, tvojí hudbou zmámen,
a poslouchá: to hraje Dalibor
na housle sladké, český muzikant! – –
Ó, ty, jenž spíš, ó, mistře, apoštoli,
Lumíře, pěvče, proroku a králi,
teď, mrtvý, žiješ teprv životem
a z úzké věže zpíváš do světa.
Tvůj vidím stín... Zdi věže přerostl už,
ve vesmír vystupuje, obrovitý,
Tvá lýra z půdy rodné vyrůstá
a dotýká se obzorů, výš – hvězd.
Ty do věčnosti hraješ, králi, králi,
Tvé tóny přes moře se rozléhají,
a věčná píseň lidstva v díle Tvém
má příznačný a slavný český tón.
Ó, velký stíne, jenž jsi z úzké věže,
ze země české, v nedozírno vyrost’,
života radost, sílu k zápasům
a prudkost k lásce zpívej v naši krev!
Ať všecky křivdy, bolest ponížení
tak jako ty vždy hrdě zodpovíme:
zas novou písní, novým činem, dál
přes malých zlobu v slavné vítězství!
Ať jako ty věž úzkou milujeme,
však prací svojí světů dobýváme –
kořeny v zemi, srdcem u svých brázd,
však hlavou přes obzor, výš, v říši hvězd.