Skřivánci přes moře letěli,
někteří letem už zemdleli,
do moře padli, západ plál –
ostatní k cíli letí dál.
Ten, který doletěl, zpívá dnes,
nad hrobem tvým letí do nebes,
o plavbách zpívá dalekých –
skřivánek, jeden z bratří tvých.
O těch, již nedošli, zhynuli,
do moře spadli, s ním splynuli,
zpívá a k slunci letí výš –
zda jej tam dole uslyšíš?
Ty’s také jeden z těch zlomených,
nedolét’s, spadl jsi, teď spíš tich,
letěl jsi, chtěl jsi vysoko, –
spíš na dně moře hluboko.
Skřivánku zalklý a ztišený,
věčnosti nesou tě prameny,
do snů ti moře slyším hrát –
a lesy hučí, jež měl’s rád.
Až se své větévky zlomené
skácím se do toho pramene –
ve vln a lesů hřímání
jaké to bude shledání! –
Dnes na tvém hrobě tu stojím sám,
skřivánčí písničku poslouchám –
a slyším lesů šumění,
a slyším moře hučení – –:
Skřivánci přes moře letěli,
někteří letem už zemdleli,
do moře padli, ty jsi z nich –
jaro tě volá, ty spíš tich. –