Vše, cos tu opustil, dál bude žít:
tvůj les, tví druhové i hvězd tvých svit,
do cest tvých utichlých dál šumí listí,
z tvých smutných, mladých knih chce jiný čísti.
Vše půjde k životu, pro nějž ty’s plál –
jen krok tvůj zlomený jít nesmí dál.
A v tvoje ticho jdou dvě duše samy:
Tvůj otec, Bohoušku, tvá mami, mami.
Tou ranou Osudu, kterou ty’s pad’,
dál budou krvácet a umírat, –
srdce jsou proklána, chce se jim spáti,
v dál hledí za tebou, den se už krátí. –
Až jaro rozkvete na hrobě tvém,
v těch květech budeme my v hoři svém:
své hlavy zvednuté výš na tvém hrobě,
rosteme kořeny hloub k tobě, k tobě.