Tak tichá bydlela vedle nás, –
bílá a slaboučká pára,
jakoby obláček mhy se třás’ –
nad loukou ubledlou s jara,
v březnovém mlžení jara.
Dny celé hrála jen na klavír –
přes zeď mi znělo to k stolu,
jako když vichrů hvizd a vír
se snětí sráží květ dolů,
do kalných kaluží dolů.
A pak se ztratila. – K řece kdes
zbloudil ten obláček páry, –
vítr, jenž hnal ji tam, vzteklý děs,
chyt’ ji v své hladové spáry,
v své ledové, bezedné spáry. –
Slaboučkou pak ji už do vln vmet’,
s vodou ji smíchal bez otázky – –
A pak dál nadutě k městu lét’
ten vítr toulavé lásky,
brutální, švihácké lásky.