Spí v rakvi bílé tam ve dvoře dole
v pokoji kalném – však nevinná.
Tam koukol kvete, je úhorem pole –
jen ona bílá je květina.
Tři sestry byly: dvě vlna žití
do bahna hluboko zanesla,
rozkoše, která spíjí a sytí,
líné, se chytily z řemesla.
A ji vždy vyhnaly z domu – to dítě
by svědkem nebylo orgiím.
Fijalky nosila do ulic skrytě
a v hospod zapuchlý dým.
Co čekalo na ni? – Ó, nechte ji spáti,
nechte ji v pokoji snít!
Nad bídy života černou hlatí
v čas anděl smrti ji chyt’ –
A v rakev složil to dítě čisté –
co v čele plá jí jak zář a sníh?
Do nebe vezmi ji, Ježíši Kriste,
jenž Jsi teď u rakve stanul tich!
To v čelo jí kladeš lilijí mdlení – –
Vidíš ty sestry? – Ty nepláčou,
ale v jich tváře, jež líčidlo plení,
úžas a hrůza, strach a děs jdou:
To že v ty stěny, jež hostily vilně
jen zápach pudru, vína a hřích,
zalehla náhle, slavně a silně
vůně lilijí zlomených...
Ó, lilije, lilije, z ruky Tvé, Pane,
s vysoka, s neznáma voní sem:
než prach na ně padne a špína skane,
ó, přesaď je, bílé, ve Svou Zem!