Jsou chvíle: po lidském mase
v nás zakřičí černá bestie,
chce rouhat se čisté kráse
a lámati bílé lilije.
To oči zaplanou chtivé
nám do koutů duše krvavých,
a pudy zemité, divé
nám na ústech faunsky zkřiví smích.
A smutek zvířecí, prudký
nám zavíří mozkem v závrati – –
Ó Slunce, vezmi své důtky,
ať dáme se Tebou mrskati!
Ó Slunce, jehož se leká
tvor zalitý černou tmou,
vhoď světlo v krev, jež se vzteká –
ať bestie v skrýše zalezou!
A zmrskané askety zase
nech usnout v světlých poduškách svých,
ať sníme jen o Její kráse
a lilijích sladce bělostných!