Je mír, je svatvečer a země zlatem vzplála.
Hle, v prachu přede mnou tkví dívčí stopa malá,
jak vyšla z domova zde města na kraji.
A z dálky, z hluboka a dojímavě dlouze
to duní ze zvonů jak o ztracené touze,
a chmury veliké v mou duši padají.
Jdu tiše za stopou – a ona v dál se tratí – –
Jen v šeru červánky ty drahé sledy zlatí,
a zvony sténají jak srdce pod tíží.
A mně se zdá, v hloubi zdá, když smutně v kov to buší,
jak někdo vzdálený by kvílel nad mou duší,
ta stopa nikdy víc že s mou se nesblíží.