Zda bádat smí, ó bože, lidský duch?
Zda ohlédat se smí za věků anděly,
již oděni v plášť chmurný mlh a snů,
před zrakem lidstva v poušti prchají,
že marně po nich paže vztahujem?
Ó Jahvé přísný, bože obětí,
oltářů kamenných, s nichž stéká rudá krev,
(a lačná zem ji zvolna vypíjí – )
ó Jahvé pomsty, v oblak zahalen
jenž vrháš bledou smrt v šik nepřátel
a slepotou jenž raníš jejich zrak –
ó Jahvé pomsty, ty zas se mi zjev,
jak jevíval’s se kdys snům dítěte
a vedl je v kouzelná království.
Já miluji tvůj ohněm žhnoucí meč,
já miluji tvůj hlas, jenž skalou třás,
já miluji tvůj blesk, jímž Smrt se usmívá.