„Proč smutně hledíš tak, matko má, v dál?“ „Ó synu, mé tušení! Ó zůstaň dnes doma!“ „Což moje povinnost? Učila’s mne dívat se smrti v tvář vždy s klidným čelem.
Brzy se vrátím a s plnými vozy, s otroky, stády a s průvodem děv.“ „Ó nechoď! Kýs osud zlý brousí již dýku. Já v snech tě viděla po boku ženy,
a s ubledlých skrání ti stékala krev!“ Záhadný úsměv jen mih’ se mu tváří, rychle však vyskočil na svého oře, zatím co matka v náručí služek
přehořce, žalostně zaplakala. Ujíždí hrdina, ujíždí v boj. Chýlí se noc a děsící tma pokrývá stromy, luka i cesty.
Závojem není, je skorem hmotou, tíživou, tesknou jak náhrobní kámen. Náhle kůň rychlý zarazil let. Kýs’ bílý přelud tu v cestu se staví.
Hrdina marně pobádá oře. Tu šeptem vánku mu píseň zní v uši. Ne, není to píseň, spíš je to hudba, již slýchával v snění. Či mámení smyslů?
A hudba přechází v tajemný šepot, a bílý přelud jde blíž vždy a blíže. Ne, není to přelud. Je luzná to žena, a kloní se k němu tvář teskná a sladká.
Zapomněl Zizara na cíl a boje. „Kdo jsi?“ – „Ó hrdino, dávno již čekám. Snila jsem o tobě po mnoho nocí. Tvých činů síla mou mysl tak jala,
že vojsk tvých tažení sleduji denně. Tys vůdce nepřátel. Leč ty jsi mým bohem! Byť bratra i otce tvá ruka mi sklála, já za tebou jdu.“
Tak děla, a ruce tak malé a hebké se Zizary dotkly. A raněn byl hrdina. Dech se v něm tajil, neb přímo v srdce jej blesk očí ranil.
Tma byla teskná. A zářivé oči zpívaly tisíce tajemných písní. Kol cesty stromy se sklonily níže, a mladý hrdina zachvěl se blahem,
když cítil na hrudi vášnivý tlukot ženského srdce. Ó pohádko lásky! Kolikrát rozkvetlá, kolikrát shaslá jak světlá bludička v života moři!
A Zizara cítil, že vesmír se kloní v jediném, prvním to polibku k němu, cítil, že teď právě Život se zjevil mu v celém svém kouzlu a v celé své kráse.
A žena luzná, záhadná jak démon, a bílá jako anděl Hospodinův, neznámým nápěvem své písně šeptala mu. „Ó rci, kdo jsi?“ zas Zizara se táže.
A žena záhadná své ukrývajíc oči na jeho hrudi mluví: „Snad jsem Démon, jejž peklo zradilo. Neb vášeň moje hoří jak plamen obětní, jejž pálíte svým bohům.
Jsem dcera Věčna, sestoupivší k tobě. Má láska schvátí duši tvou. A pálí mé rty a sžehnou tě a zhyneš! Marně ptáš se po jménu mém. Je nezjevím. Dát mohu
ti plamen vášně své.“ A líbala mu oči tak, kouzlem že jat neptal se víc. Hudba slov jejích v duši vnikala mu stále. Stesk neznámý, rozkoše bolest sladká
jej mučila, když ženu v náruč sevřel. Zapomněl bojů, matky, Hospodina. Již jitro nastalo. A zástup Kananejských se blíží ku stanu, kde Jahel reka skryla.
Jak zavířily bubny, vstříc jim vyšla, tak krásná jako vždy. Jen velké, temné oči zdály se mluvit cosi podivného. A řekla tiše: „Pojďte dál a patřte!
Zde ukryt je ten zhoubce Israele. Já pomstila své bratry, vás i otce!“ A ukázala na mrtvého reka. Hrůzou se chvěli všichni. Náhle výkřik
se z hrdla dral jí jak raněné zvěři. Meč Zizarův na plášti ležel skvostném. Jej chopila a v hruď vnořila rychle. Bez slova padla v náruč Zizarovu.
Cookies on Poetry Cove