„Ó Pane, uchraň je zla, jež čeká je pod žezlem krále! Můj Jahvé, vždyť žádají biče, jenž pyšné jich šíje pak zlomí, a v zotročilá těla i otrocký vejde též duch. Tvé nechtějí laskavé ruky, jež pouští je vede a chrání.
Však zhouba je čeká, až člověk svůj pozvedne krvavý meč. Ó, hrůzu mám před člověkem králem. On miluje zlato a statky, on béře vše, by ničeho nedal, on zpupný svůj opírá trůn o přemožených dav, již byli dřív králi a soky.
On nemá soucitu s utrpením zmučených a s rozkoší rozdává smrt. Plášť jeho rdí se purpurem krve a třpytí se démanty slz.“ Tak volal Samuel zarmoucen. Když došel až ku bráně města, pozvedl oči. Udiven krok zarazil. Kdo před ním to stanul?
To byla Krása a Síla a Velikost! A neznámý hleděl naň mlčky. Jak malí ti všichni kol byli! To bůh je z krajiny cizí? S kterého oltáře sestoupil? Z kterého království přišel? Oh, zmizel Jahvé teď z duše, zmizel tu prorok sám sobě,
neviděl úžasu davu. Neznámý zářil jak slunce a jímavá krása ta byla jak hudba kouzelných dálek. Nebylo možno hledět mu v oči a někomu jinému patřiti srdcem. Nebylo možno zůstati klidným, když jeho hlas vábivě dotknul se duše.
Samuel zachvěl se. Poprvé v žití pocítil lásku teď k bytosti lidské. A poznali se. „Ó Vidoucí!“ chvěl výkřik se Saulovy duše. V něm byly radost i údiv, a nadšení, úcta i láska. „Tys Saul, tys Vyvolený!“ děl prorok, a sklonil se: „Živ buď, o králi!“
„Saul propadl zkáze!“ – „Ó smiluj se, vyslyš mne, Jahvé! Já miluji jej! Tvář jeho v duši mé vryta jak posvátný obraz. Já o něm sním, o každém slově, jež vyřknul,
o každém činu, jímž vedl k vítězstvím velikým lid. A denně vracím se na cestu ku bráně města, kde poprv krása jeho mluvila k mé duši žasnoucí. Je pohled jeho nevýslovně hrdý a čelo královské mu září slávou činu.
Je nejvzácnějším květem, jenž vyrostl v poušti, ó Pane! V něm není všednosti. Jeho duch tvým je obrazem věrným. On pravým synem je božím, svou krásou i vůlí, i činy. A je-li hrdý, má právo – je král! – – Ó svíjím se v muce!
On nesmí umřít, ó nesmí! Já miluji jej, ó Jahvé! Já miluji jej! Co vše v těch slovech je skryto! Má duše pokorná před jeho velkostí klečí. Oh, miloval jsem dřív tebe, ó Jahvé, ty chladný a velký a temný!
Leč rozvoje duše mé to první stupeň byl pouze. Ale teď miluji Člověka! Vidím jeho činy, slyším i nevyslovená touhy slova. Proč učinil’s mne Vidoucím, ne-li, abych miloval toho, jenž je tvým synem, ó Pane? Marně vztahuji ruce k Neúprosnému!
Tebe vidím, ó králi Saule! Jsou krví nepřátel zbroceny tvé ruce, leč miluji tě! Ó zapomněl’s příkazu Jahvé, zapomněl’s i mých varovných slov! Zapomněl’s na zlatém trůně! Leč kdybys byl tisíckrát proklet,
a kdyby krásné tvé rty mou duši pily a krev, a kdyby tisíce za tebou volaly kletby a prostor byť záštím se chvěl, a kdyby zem i nebe se spojily ke zkáze tvé, můj králi: já miluji tě! Tys svržen, ó Saule, a David tvým otřásl trůnem,
a vavříny, jež tvou zdobily skráň, v tmě zapomnění setlí. Meč nejbolestnější v královské srdce tvé vryt: meč ponížení! A nesmím se přiblížit, zachycen rukou božského Věznitele, jenž žárliv. Leč oči mé pronikly dálkami již!
Teď vidím tě, Saule, tak jasně! Leč úsměv tvůj hořký co praví? A ruce tvé bledé se chvějí – a na nich ty krůpěje krve? Ó králi, tvá je to krev! Ó Saule, v tvých zracích se stmívá, tvé rudé rty blednou a blednou! A jako ocean bouřný
má bytost se úzkostí chví. Můj králi, vem oheň mé duše, a krví srdce milujícího nechť vzplane tvé žití! Ne smrt, ó Jahvé! Neslyšíš? Ty krutý již nejsi mým bohem! On nyní můj jediný bůh! On, jenž trpí, jenž zmírá, jejž bolest
jak dravec schvátila! – – – – – Ó miluji tě pro tvoji tajemnou krásu, ó miluji tě pro mysterium bolesti, již vypíjíš na dno, ó Saule! A miluji tě pro hrdost, s kterou neseš své ponížení!
Ó blahoslavení hrdí, s jichž rtů neunikne slovo bolesti, ó blahoslavení, již nežebrají o almužnu soucitu! Ó blahoslavené duše pyšných, jež nepřijaly lásky třpytící se levným pozlátkem! Ó slavní, v nejzoufalejším smutku již dovedete se smát,
a útěchu zvědavců odhazujete jako jedovaté býlí se záhonů nádherných růží, již z vůle své vlastníma pevnýma rukama přivíjíte k hrudi Smrt a pohrdáte Životem darovaným, byť z rukou i samého boha!“
Cookies on Poetry Cove