Tvůj hlas, ó Nesmírný, rozlehl se prostorem chrámu. Jím zatřásly se stěny a zlatem vyšívaná opona chrámová se chvěla, jakoby tušila dotyk tvých rukou, ó Silný! Hlasem tvým rozlétly se skály a z nitra hrobů vyšli patriarchové
s rty ševelícími modlitby dávno námi zapomenuté. Vidění velkých věcí prolnulo mé slabé dosud srdce jinocha, jenž pokorně jen znal přisluhovat veleknězi u dveří tvého domu. Já neodvážil se pohlédnouti v tvou tvář, ó Silný, a chvěl jsem se hrůzou,
jen tuše tvou přítomnost. Ale dnes stanul stín Nesmírného přede mnou. Tvůj stín, ó Jahvé, padl náhle v mou duši, jež dřímala jak děcko. Leč zázračnou silou tvé lásky jsem vyrostl k tobě! A jako květ toužící po objetí paprsků nesmírného světla
já vidím svou duši stoupati k výšinám oltářů tvých. Má duše přichází k tobě, ó bože, s rty chvějícími se pokorným pláčem, s nesmělou otázkou dělníka: Ó Pane, kde úkol můj, rci? Ve vinic tvých zářivý jas já vcházím a volám tě, Pane!
Ó dej mi mé dílo a nech mne u večer spočinout tady, ať znavenou hlavu smím sklonit odvěkým tajemstvím v klín! Dej číši svou přiblížit rtům žíznivého chodce, jenž bloudil a volal a hledal, a u pramenů zpívajících čistou touhou lásky nechť pokloním se ti,
ó Věčný, jenž miliony očí hledíš z tajuplných nebes, ó Silný, jenž orlů znáš cíl i určení posledního motýle tohoto léta, ó Záhadný, jenž nezjevenými tajemstvími protkal jsi osudy každého z nás! Tvé přijímám dílo, ač chvějí se mé dlaně pod břemenem osudů lidských.
Cookies on Poetry Cove