Ó běda Slabým! Ti marně bloudili pouští, ti marně vlastních rtů svých žíznivých pili krev! Jich neuslyší bůh ni satan. Jich volání v dálkách se ztratí, neb volali ústy jen. Jich slzy vyschnou prvním vánkem,
a jejich hoře ztratí se v dějinách lidstva jak jejich úsměvy. Oni udeří v skálu a nevytryskne pramen zázračný. Oni marně hledati budou v písku zlatých zrn nebeské many, oni mdlobou padnou před branami města zaslíbeného.
Oni neuslyší pozdravného křiku vítězících a neuzří větví, klesajících pod tíží sladkých plodů, a neopojí se vínem, tryskajícím omamným proudem ze stromu Života. Ale vám jen, ó Silní, dána je země zaslíbená!
Vaše volání proniklo zemí i nebesy a zachvělo prostorem. Jako vítr burácející od nejvzdálenějších končin, od pólu k pólu, tak zachvěje výkřik váš věčností a zbudí spící Osud. Vaše silné paže pozvednou břemeno Atlantovo závratnou mocí,
a vaše ruce vtisknou nesmazatelné znamení budoucím časům. Vaše slzy jako očistné prameny vylijí se v klín smutné té země, jež osvěžena nebeskou rosou procitne a vydá nejkrásnější květy. A vaše zraky jasné jako slunce etherných dálek magickou mocí přivolají hvězdy.
Vy Silní, sami jste osudem smutné své země! Ó chtějte! Jen vůlí svou vzkřísíte mrtvé! Jen slovem svým najdete poklad! Jen výkřikem padnou zdi města, zdi města zaslíbeného! A síla vašeho chtění bude sluncem dál věkům příštím,
a květy vaší touhy budou vyrůstati nad bledá čela mučeníků, a slavná píseň vaše bude hymnus života budoucích.
Cookies on Poetry Cove