Odešli kněží, bojovníci, ženy.
Jen svaté ticho líbalo mu čelo.
Únavou oči zavřel, tvář si zakryl.
Bolestná mdloba schvátila mu srdce.
Kraj mrtvý byl. Tu hora zachvěla se,
neb anděl Smrti na vrcholu stanul,
a mávl mečem. Mojžíš slyšel šelest
perutí temných, cítil výdech hrůzy –
a anděl Snu stál za ním. Povstal Vůdce.
S úsměvem patřil v kraj. Jak v snách jej vídal,
tak skutečný teď náhle zval jej k sobě:
V zahradách skryté město bílých věží,
paláce, chrámy, lidé krásných tváří,
jakási hudba tajemná, jež duši
jak vůně opojná v sny kolébá. A háje
se tměly v dálkách. Mojžíš slyšel šepot
i lesních stromů, slyšel šumot řeky,
a cítil, rozkoší jak srdce se mu chvěje.
Neznámé štěstí jako luzná žena
jej objalo. – – – – – – – – Tu temný anděl blížil
se zvolna. Jeho stín pad’ na tvář Mojžíšovu. –
Třásla se hora – Mojžíš klesl k zemi. – –