MOJŽÍŠ. (I.)

Tvář Mojžíšovu oblil jasným svitem paprsek boha Hospodina. Zvolna se vzdaloval, spíš nehmotný a vnořen tak cele v ono mysterium, jež mu

pozvolna odkrývalo všecky taje, jichž člověk nikdy netknul se. Jak oblak se snášel skorem s hory, duchem stále jsa ještě u boha. A viděl zem i nebe

jak archanděl, jenž stojí nad propastí a minulost i přítomnost tam vidí. A nebe rdělo se krvavě rudou září, když Mojžíš pozvolna se vracel k lidu svému.

Tu kraj se zatřásl výkřikem jásajícím. Z snů Mojžíš procitl. A zachvěl se jak třtina zachvěním hlubokým, on, mohutný a silný, jenž směle životem šel celým jako vítěz,

on, v jehož duši taká byla síla, že nebál se katů ni faraona, on, za nímž davy šly, on velký vůdce. A celý zachvěl se, jak třtina chví se v bouři.

A prsty pevně svírající desku se zaryly v to písmo ohněm psané, kde slova stkvěla se, napsaná rukou boží. Zrak jeho zabloudil v údolí, odkud jásot

a divý ryk a bubnů rachot stoupal. Tu ostrý bolesti meč v srdce se mu zaryl, až zapotácel se a v děsu ruce vztýčil, a z hrudi vydral se mu divý, temný výkřik.

A Mojžíš nebyl snad tak velký ani tehdy, když v svatém hněvu zabil trýznitele, ani když vyslán bohem, mluvil k lidu, ani když hrdý k faraonu vešel,

ani když národ Rudým mořem vedl. A k bohu mluvil hlasem jako bouře, že v úzkosti se křoví kolem chvělo, a démoni, již za skalisky stáli,

zpět na zem padli. Mojžíš volal k Bohu: „Ó, Pane, hle, ten lid, jejž svěřil’s mně jak děcko, a jejž jsem miloval, ty víš, snad víc, než tebe, a utrpení jeho sám jsem cítil,

a křivdy jeho pálily mne v duši. Ó, lide můj, pro tebe zhrd’ jsem slávou, pro tebe zlatý palác zanechal jsem, pro tebe v poušť jsem prchl, bloudil nocí.

Ó marně mluvil jsem! Proč mluvil jsem kdy k tobě? Proč odkryl jsem ti velký zázrak nebes? Proč zjevil jsem ti tajemství, jež v keři kdys v poušti hořícím před duší mojí vstalo?

Ó marně zázraky jsem z Egypta tě vedl, a marně Jahvé též, v plášť zhalen oblakový, šel mořem Rudým s tebou, lide bídný! Tys ještě nevyrost’, bys’ vyslovit moh’ jméno,

jež v nitru víří mém, tys posud pouhé děcko! Ó, pro tebe byl bůh vždy příliš dalek, můj bůh, jenž volal tě. Ó, proč tě volal, lide? K čemu ti bůh? Vždyť kus ti hlíny stačí,

kol níž tvé ženy v divém rythmu víří. Myšlenka, síla, božství, jež tě vedly až dosud pouští, v bláto hodíš rychle, neb zrak tvůj nesnese té pravé záře božství.

Chceš zvíře bohem mít – tož měj si zlaté tele!“ A mrštil deskami o tvrdé hrany skály.