„Již slunce zapadá a noci dlouhé stíny
se blíží pomalu. Hvězd siné světlo hledá
slz stopy v lících mých. Což boží andělé
se z temna dívají či démoni mne štvou,
když lidé ustali? Ó, světla tajemná,
ó rcete, zřela jste kdys úzkost člověka,
jejž honí stádo šelem zběsilých?
Poušť usnula. A temnot andělé
snad skryti v oblacích si střely chystají?
To mlčení, jež zem i nebesa
jak konejšivá píseň uspává,
má hrůzu v sobě. Pták se nemih’ kol,
ni šakal nezbloudil v ta místa, kudy jdu.
Či velký hřbitov to, a jsem tu poslední,
jež steskem nesmírným pozvolna umírám?
Zda slyšíš, bože můj, teď výkřik duše mé,
tu oběť zoufalství, v níž poslední se chví
krev mého srdce? Ó, dej znamení!“ – – –
Tu z dálky rozlehl se lva hrozivý hlas....