Již navždy ztratil’s ráj a klidný sen a štěstí.
Tvá ruka pozvedla se v pýše proti bohu.
A v chvíli, kdy jsi odvrátil své oči
od Světla Pramene, byl’s neodvratně ztracen.
Mé prokletí tvým bude temným stínem.
Ty prací k smrti znaven klesat budeš.
Leč každým dnem zas vzroste tvoje dílo.
Já neviděn ti v cestu pošlu nových
roj myšlenek a plánů, až tvé ruce
se zachvějí a rty tvé hrůzou zblednou.
Ty budeš věčně chtít dál tvořit, výše spěti,
ty budeš chtít se přiblížit mně, hledat
dál budeš cestu k Absolutnu. Marně!
Ty budeš víno pít, leč na dně zbude vždycky
má hořká krůpěj, jež ti změní rozkoš
v nejtrpčí zklamání a bolest. Stavět budeš
mně chrámy z mramoru a v tisícerých formách
ti zjeví se má tvář. Leč znova padneš k zemi
pod biči úzkosti a beznaděje. Bytost,
již hledat budeš, zjeví se ti náhle,
leč ztratí se dřív, než zvíš její jméno.
A věčné Tajemství, jež vždy tě bude lákat,
tvou bude marnou visí, smutným stínem
a nedostižným, šílenstvím i mukou!