On usnul před rájem, kde požili jsme plodu,
kde smělá ruka má se odvážila strhnout
tajemství clonu.
Na kámen položil si unavenou hlavu,
a posud drobná slza v řasách visí –
to tvoje dílo!
To cítím: neměl on požíti oněch plodů!
On neměl posud síly dost, by plně
v tvář hleděl slunce!
On zavřel oči hrůzou. Pod mou dlaní
se úzkostné mu srdce prudce chvělo –
to lidské srdce!