Mé rozšířené zřítelnice světlo pijí.
Ó světlo Poznání! Ó Života ty strome!
Mé sametově hebké paže prudce
kmen stromu objaly – a slyším jeho srdce!
Sem hledí slunce zář, jež hasne v oblacích,
a cítím, horkým rtům jak ovoce se blíží!
Proč větve stromu strhly v náruč svou
mé tělo rozkvetlé a zpívající touhou?
Ó strome tajemný, tvou mízu vypíjím,
a vášnivý můj vlas se s listy tvými snoubí.
Jsem první žena! První, která směle
za srdce hlasem jde a hledá světlo.
Mne zahal stínem svým, ó strome Života:
chci vědět vše, chci duši všeho vzíti!
A neptám se, kdo podá mi tu číši,
v níž Tajemství – zda bůh to, nebo Démon!