Hleď, nalezla jsem jej, strom, o němž jsem ti děla,
že květy jeho září jako hvězdy.
Hleď, stromy ostatní se před ním skromně kloní.
Jen jeho větve, mohutné a krásné
až k nebi pnou se.
Ó milenče, objímám kmen i větve,
a listí zlatorudé, vonící a hebké
hladí mé líce.
A je mi, jak mi nikdy nebývalo.
Tajemná rozkoš stoupá mi až k srdci,
jež zachvělo se.
A stromu větve jako tvé kdys paže
mne přivíjejí blíž a blíž a blíže.
A plody voní opojivě. V oči
mne líbá stromu dech, a v hruď mi stoupá míza,
jež proudí stromem.
Ty voláš: „Prchni! Běda!“ – Prchnout? Proč sám
ten jediný strom nesmí dát mi plodů?
Proč rty mé žíznivé jich nemá rosa svlažit?
Že had se plíží kol? – Ó, nebojím se hadů!