Za ruku přivedla jej dívka bledá –
je slep a stár, a zimou se tak třese;
pod vetchou paží starou harfu nese
a v prostřed dvora na stoličku sedá.
Juž opřel harfu, skřehlé ruce zvedá –
a struny rozzvučí se v bujném plese;
k těm zvukům stařec píseň zpívat jme se
tož veselou, jež smutku vzniknout nedá –
a šedou lebí takt si k tomu kývá...
Hlad, zima, nemoc – strasť je trápí sterá –
za chleba kus děd s vnučkou skočnou zpívá
dům od domu, od rána do večera,
co druhé vnouče chudou jizbu hlídá...
Hle, obraz k pláči: Zpívající bída!