Hle, zázrak: člověk jako pták
juž létá vzduchem, k slunci blíž...
Ó, chtěl bych též tak do oblak
se vznésti, v bájnou vzdušnou říš –
dál od země, kde závistí
rve bratr bratru od úst chléb –
kde tisíc útrap, starostí
a trudů bije v lidskou leb...,
dál od země, kde druha druh
na povel vraždí bez citu,
kde v prsou lidí nedlí Bůh,
jejž tuší – v oblak blankytu...
kde zášť i zloba řádívá
a lásky, ach, tak málo jest, –
kde zlato výš se cenívá
než duch a cit a cnosť i česť –
kde klam jen vládne, strasť a žal
a „štěstí“ – liché pozlátko;
kde v špínu, neřesť, v prach a kal
vše krásné klesne za krátko...
Výš chtěl bych vzlétnout, výš a výš,
až zrakům mým by zmizel svět – – –
ó, věčně letět, k hvězdám blíž,
a nevrátit se nikdy zpět!