„Ó, růže krásná,“ dívce děl,
já miluji tě vřele;
tě milovat, tě pěstovat
bych chtěl po žití celé.
Mou budeš-li, mne učiníš
nejblažším smrtelníkem;
ó, rci, chceš život pro celý
bych byl ti zahradníkem?“
A „růže“ „Ano“ zašeptla
v lehýnkém uzardění...
On myslil, štěstí takému
že v světě rovno není...
Však krátce na to zůstavil
„růžinku“ opuštěnu...
Proč „růže“ pro něj ztratila
tak náhle všechnu cenu?
Proč ji, kterou tak miloval,
opustil nenadále? –
Aj, zvěděl, že již „růžinka“
kdys měla – „poupě“ malé...