Ó, Nadšení, ty lidstva hvězdo spasná v tom žití temnu, v boji odvěkém; jen z tebe prýští pramen dobra, krásna, a člověk tebou teprv člověkem!
Ty lidstvo ze všednosti prachu, kalu, povznášíš k slunné výši ideálů; co velikého lidstvo vykonalo, jen v tobě. Nadšení, svůj původ vzalo.
Kde tvoje peruť mocná zašelestí, tam prchnou bědy, zahostí se štěstí; tam není lkání, není naříkání – tam důvěra a v sebe spoléhání;
tam výkřik bolu, lidstva zaúpění se v jásot hned, velebnou hymnu mění; tam balsám tryskne v duši uhnětenou, tam suchá skyva lahůdkou je cennou;
tam není planých slov – tam mluví činy, tam pouta pukají a v rozvaliny se řítí sobectví a pýchy hrady, a předsudků se kácí dlouhé řady,
a všechny rozdíly se v lidstvu vyrovnají a všichni – všichni jediný cíl znají. Ba, kam jen jedna krůpěj tebe skane, tam nemožné se v mžiku možným stane!
Ó, Nadšení, ty slávy, božství zdroji, ty čarná perlo lidských pocitů: sám Bůh – jen Bůh – by měl pět chválu tvoji – tož písní z hvězd a nebes blankytu!
Co slabému dodává srdnatosti, co vojína pobádá k udatnosti, co ducha vzpruží k činům velkým, slavným, co káže jemu býti neúnavným,
co sílu vlévá v tělo zmořenému, co nedá padnout, klesnout uštvanému, co učí snášet s usmíváním muka, co nedá plakat, třeba srdce puká,
co nedá zoufat ani v beznaději, co drží hlavu, když se nohy chvějí, co prsa mužně střelám nastavuje, co nejdražší své rádo obětuje,
co vznešenosť každinkým dechem hlásá, co ještě hřeje, pěje, plesá, jásá v objetí Smrti, chladné, ledovaté: to’s ty, to’s ty, ó, Nadšení ty svaté!
Ó, Nadšení, ty spásy hvězdo zlatá, v tom žití temnu, v boji odvěkém: čí hruď tvým žárem nikdy není vzňata, ten není hoden slouti člověkem!
Cookies on Poetry Cove