Ve háji dlel jsem samoten
pohřížen v dumné snění –
když na blízku se ozvalo
lehýnké šelestění...
Pol bázlivě, pol zvědavě
jsem hlavu z mechu zvedl
a mladou, hezkou dívenku
jsem nedaleko zhlédl.
Hlavinku měla sklopenou
a smutně zřela kolem,
a chvílemi si povzdychla,
ach, jako krutým bolem...
Snad milenec ji oklamal,
a srdce pokoj nedá –
snad, chtíc se z žalu vyplakat,
samotu lesa hledá?...
„Ó, rci, ty děvo, jakýž bol
tvé srdéčko as tíží,
proč očka tvoje kalí se
a smutně k zemi shlíží?
Proč hledáš háje samotu –
stal hoch se ti snad zrádcem?
Ó, mluv, dívenko, býti chci
tvým přítelem i rádcem!“
Tu z korálových dívčích rtů,
jež dvé řad perel vroubí,
zní jako ptačím šveholem:
„Ach, vždyť jen – hledám houby!“