Tak vroucně toužila zbavit se pih,
by tvář její byla zas ladná –
leč z vodiček, tinktur, jichž užila
žel, účinek neměla žádná!
Tu slyšela jednou od družek svých
a ony to za pravdu měly – :
Kdo březnovým sněhem se umyje,
že líce nad úběl mu zbělí.
A sněhu když v březnu se dočkala,
jenž napadl v noční době,
tu ráno, za šera, hrst nabrala
a třela si tvářičky obě.
Pak při světle v zrcadlo nahlédla –
a leknutím ztrnula celá:
ó, hrůza! – vždyť z lesknoucího se skla
jí – mouřenínka vstříc zřela!
„Jaks mohla být jen takhle spozdilou?“
dí matka, a smích jí až hází,
„toť bláznovství pražským sněhem se mýt:
ten ve chvilce plný je sazí!“