Já, kdys v kole začarovaném zlých dědictví, mdlý synek nesvobodný, živ tesknotou i snem
smutného paria – dnes v duchový kraj rodný jsem vstoupil přešťasten a veselý, mír ranní našel v něm
i pýchu volnosti, jíž v mládí stísněném mé oči nikdy ještě nezřely! Zde čirý horský vzduch zemitou vůní lesní opojuje,
zář výhledu i výšek smělý vzruch i vichr svobody zde duší duje i naplňuje mdlá srdce vroucností i pýchou!
Tak tedy zde spočineš, duše bědná! Jde krajem tím jak nad lučinou tichou
mír horkých dní i letní bouře hlas! Ledna jiskřivá noc, úplňku mrazný jas zde květy vzbuzuje i májem dýchá
z mateřských ňader země! A živé lidské srdce touhou vzdychá po činu hrdinském i svaté oběti! Smrt prchla daleko. V bratrském objetí
tisíce volných duší volně dýchá. A živé lidské srdce bije ve mně! Umlkla navždy kletá ozvěna řinčících pout!
V tragickém dějství smírná proměna, v níž nesmí zahynout kdo prošel černou cestou ponížení!... V zmatku a vření,
v krvi a kouři, v ohnivém dýmu tone celý svět! Leč lidské srdce jako horský květ, kam nedosáhne ruka zlá
po těžké bouři, po bitvě vítězné zas jasně zavolá oživující slova! Oživující slova,
kdy navždy prchl rmut šedivých dní, malých, mrzkých, pokořených dní... Prodejná, lživá, chamtivá cháska se starým zhynula světem.
Po noci zlé se rozední v domě tvém vonícím jarním květem, kde zrodí se láska. A s čela vítězova
stesk sletí, hněv i lítost. Oživující slova! Svobodná lidská bytost!
Cookies on Poetry Cove