Nemohu, nemohu, ne,
zapomenouti na tě, obnažené
srdce ty mé, ach ty mé srdce!
Takový rušný den je kolem,
hluk divý letí lesem, polem
a mně se stýská po pomlce.
Je doba žní a doba práce,
kdo po tvém hoři může ptát se?
A nikdo v dnešku času nemá.
Ať svoje hoře skrýváš, tajíš –
jen kusu chleba se dnes najíš,
jinak jsou lidská srdce němá.
A přec to lidské srdce chtělo
pomlčet chvíli – kdy se zřelo
zrcadlit šťastně na obloze.
Teď v shonu dne a v ryku světa
to lidské srdce k nebi vzlétá –
a dolů padá přeuboze.
Padej si, ty mé srdce, ke dnu
širé té země. Nepozvednu
ruku na tvoji ochranu.
Srdce je srdce – a musí bít
jako zvon, když má probudit
svá věrná vojska v obranu.