Kdys čisté jako běl zmučených lilií,
v květ horský rozkvétáš dnes pod hvězdami v tichu,
ó srdce přelačné, v němž tucha věčna sní
o příštích pozdravech všech modliteb i hříchů.
V kalichu planoucím, jenž tají vůní dech,
spí úsměv májový i vášeň červencová,
jas rosný za jitra v mých očích, víno v rtech
ztad čerpá vláhy své, jež rozkoš v sobě chová.
V hodině půlnoční se náhle rozvíjíš
jak žhavá pivoně, z níž rudý plamen šlehá
jak věnec ohnivý v ponurou noční tiš,
žár smyslů vzkypělých, jinošských ňader něha.
Tvůj oheň proudivý jak řeka hořící
svět celý objímá a spaluje v mém těle
rmut nelítostných dní, klam nocí lkající –
a kol mé hlavy stře své vůně rozechvělé!