Toho dne tak svítilo slunce, že bys chtěl vyskočit, výsknout a vyhodit vysoko čapku, s někým se bláznivě zatočit, zatančit...
Ach, od jitra hřmějí naše děla, hvízdají, syknou, zabzučí střely, nad hlavou, zdá se ti, obrovský roj tam šumí vysoko, zdivočelý
svět víří, a před námi dým, kouř, rozryvy, mrak, černá a zlověstná stěna, ohnivá znamení, tajemné hvězdy,
rakety, plamenná vidění apokalyptická, a opět veselý vír a ples, kvas Baltazarův,
kdy tajemná ruka v temnotách píše: Mene, tekel, fares... Od moře k moři stojí germánská vojska... Za nimi daleko překrásná leží země...
A náhle – jak divoká vlna, jak horská lavina v jarní vichřici, v šíleném letu vše smetajíce s krvavé dráhy
letí jak jestřábi na dávnou kořist tři tisíce! To nejsou ti, které jsi viděl včera, hodné a přítulné hochy...
Proměněni, zraky hoří, všichni v plameni! Každý tvrdě svírá svou ručnici,
bodáky barví se lidskou krví. Meč ohnivý nad jejich hlavami... A nyní již není ručnic, ni štíhlých a lichotných štyků:
ale jsou nože, jsou bomby – – – Nad nimi vznáší se v temném kouři duch dávného hrdiny, slepého vůdce,
slavného bojovníka. Těžce dopadá jeho palcát na staré vrahy, na staré zbabělce od Tachova.
On neopustil svojich dětí... V jich žilách dnes proudí zbojnická krev vzpurných a přísných dědů, ahlas dějin v jich ožívá hořící duši,
mythické věštby posvátná výzva enesmírnou silou plní srdce, vše, co bylo krásné a silné a volné, vše nejlepší, co dalo naše plémě,
dnes ožívá v nich a mění paže v kladiva. Před nimi šíří se hrůza a smrt. Germánská vojska
prchají v krvi k Pomořanům. Hřmí děla – a nevlídná lidská země viděla zázrak. Boj ztichl.
Na poli, kde zlatá žatva zraje, ohnivé vlčí máky vkvetou do krvava. Boj ztichl a naši zvítězili.
pzpívají. Spí. Sní o milenkách. Večer se sklání. Ohně hoří, nad ležením prapory vlají. Na poli zlatá žatva zraje,
tam leží padlí, rány v hlavě, tam leží Podmol, Strnad i Plšek... Všichni se usmívají!
Cookies on Poetry Cove