Jdou naše pluky.
Jde rota za rotou,
praporce vesele vlají,
bodáky zlověstně svítí.
Jak dlouhý a zlý a nelítostný drak
údolím ztemnělým v podvečer
táhne vojsko
do přední bitevní čáry!
Kraj hřmí podivným, válečným zpěvem!
V něm prahnou a chvějí se srdce,
sžehnutá milostným ohněm
hrdinné víry.
Jde rota za rotou:
naši se usmívají,
z osmahlých tváří vesele planou zraky,
veliký klid i epickou tvrdost
prozrazují čela.
Z nich vane mládí a svěžest,
pružnost a síla!
Jdou na smrt rhytmickým krokem,
jdou k tanci.
A náhle všichni,
jakoby kdosi tajemný řídil jich duše,
zpívají jedním a mohutným hlasem:
„Neumrem na slámě...“
Jde rota za rotou:
všichni se usmívají,
jakoby hezká a veselá děvčata
za každý úsměv a za každý pohled
tisíce polibků slibovala.
Všichni se usmívají!
Na předních liniích praskají dělové střely,
šedý i růžový šrapnel!
Veselý, vířivý, féerický hlase
junáckých bojů,
slávo i nebezpečí,
my vojáci slavné a staré brigády,
tě pozdravujeme!
Duj, východní, daleký větře,
i rci tam našim za Karpatami,
že my jdeme do boje za zpěvu písní,
pod vlastními prapory,
s překypělou i oddanou duší!
Nic není strašno, nic není vzdáleno,
není obav, ni pochyb, ni úzkosti.
Všem paže ztuhly v kladiva.