České i slovenské děti, synové národa, omlazeného hrdinnou krví, vy všichni, jimž dopřála nevlídná jinak sudba
nosit české i slovenské jmeno, vy nehynoucí i věčně žijící haluze oživlého stromu, slyšte mou píseň!
Nezapomínejte! I buďte živi na věky svatým ohněm vroucných a hrdinských srdcí,
jež bila i chladla pro vás i pro vaše děti v bezměrné lásce i oběti u Zborova!
Od moře k moři stojí germánská vojska. Od moře k moři hluboké podzemní valy, příkopy, kde sídlí smrt! Od moře k moři potoky drátěných přehrad,
otrocké rakouské čapky, prušácké helmice! Za nimi daleko překrásná leží země! Země, jež oplývá mlékem i strdím.
Tam žije v okovech zmučený lid, schvácený tesknotou, zpitý snem dávným a těžkým o svobodě!
Tam žije děd i matka i děti, mladá a smavá žena, i bába – věštkyně, jež kdysi nám před léty říkávala:
Já, děti, už toho nedožiji, však vy – vy budete bojovati za světlý den, jenž vzejde nad otčinou!
Od moře k moři stojí germánská vojska. Za nimi temnota, otroctví, smrt! Za nimi zakletá v dračích spárech spí láska nás všech,
spí všechen náš život! Domovino! Nikdy tvé jmeno nebylo sladší, tak silné,
tak živé jak v tento den! Těžký a ponurý hněv, nesmiřitelný,
zalehl v naše duše! Hrozná a němá nenávist utkvěla v našich očích! Ti, kteří kdysi pokorně chodili
za pluhem otrockým na rodné Iíše, vděčni za skřivánčí písně, za talíř polévky i skývu chleba, ti, kteří mlčky na dusných fabrikách
drsné a pusté dny žili, kdys bledí studenti, básníci, pěvci, umělci – veselá chasa, i ti, jimž nikdy nic nebylo svato,
bouřlivé pražské děti, moravští junáci, šohaji od Tater – tři tisíce, tři tisíce smělých, sokolích srdcí –
ti všichni cítili v tento den: Smrt není strašna! Krásný a svatý je boj! Tiché kdys’ budou pláně u Zborova,
mír, pokoj a klid nad námi bude vládnout! Ale věčný život dán bude národu pokořenému.
Cookies on Poetry Cove