Oh, nyní jsi moje! nyní tě mám!
pevně tě v objetí držím,
zářivá chvíle!
Před slunce východem zvěstovali tě ptáci
nesmírným chorem, velikým zpěvem!
A nyní otevřenými okny
sem vnikáš a zde na loži v plamen zahaluješ
mne, ženu a dítě!
Jaký pozdrav vzcházejícímu dni!
Před lety
večery miloval jsem, tesknící večery,
melancholické – říkal jsem – večery..
Stín prodloužený a truchlý věcí všech,
západu žel, červánků pláč,
„modrou květinu“, známou básníkům,
jichž plášť vidíš vlát za zříceninou.
Ale teď –
teď nade vše miluji tuto zářivou chvíli,
tento jitřní a velebný zvon,
ohlašující počátek činného dne
lidem živých očí a živých srdcí.
Za chvíli vzbudíš se ty, ženo! Ty zavýskneš, dítě!
Město se probudí a širý jiskřivý kraj,
životem zvlní se sladké živočišné moře,
vydechnou všichni prudce a vesele.
Slyš kladiva prvního úder,
hlas, který po čemsi volá,
děvčete popěvek ve dvoře kdesi –
a nyní již rostoucí šumivý chorál,
píseň a tanec života!
Ó díky za toto probuzení,
ó díky za tento vášnivý povel,
zářivá chvíle!
Sladká chceš být i v krutosti?
Nebudeš jiná ni v lítosti
dnů rozvrácených, zlých..
Ale tvůj vášnivý, zářivý povel –
je povel – k životu!