Ne, básníku! Ne, druhu nejmilejší!
Té vlně zákeřné moh’s ještě vzdorovat..
Zdrcená srdce kdo teď ukonejší?
Kdo víc moh’ tuto zemi milovat?
Je máj, a tato země v květech sní
o básnících, kteří jí srdce dali.
Jde jaro krajem naším, a v něm zní
hrdinská píseň těch, již bojovali.
A zní Tvá píseň, srdce rytířské,
jiskřivý duchu, něho důvěřivá!
Zní zas Tvá píseň, znovu v zápas zve
ta úzkost bdělá, víra věčně živá.
Ty, dítě Polabí, že květů neuzříš,
v nichž vzplanul rodný kraj, v nichž vzkvetla dnes Tvá vlast?
Co je to smrt? – co se to ptáš? Ty, který teď už víš..
se vracíš v zemi svou, svou hlavu chceš v ní klást,
tu hlavu básníka, tu hlavu bojovníka,
jež rodné matce dnes má složiti se v klín..
Vím, ta jen dá Ti mír. Dnes však i ona vzlyká,
i když k ní vrací se hrdinný, věrný syn!