Rty pukajícími, jež nocí rudě žhnou,
já, Tetka, pozdravuji tvář tvou tajemnou!
A vítám úžasem tvůj přízrak pobledlý
v stín noci hluboký, jenž na mém čele dlí.
Ty z bohů nejsladší! Vše zapomínám již,
kdy krve žhavý proud mne nese k tobě blíž’,
dar vášní závratných, kdy, mužem zhrdajíc
a vším, chci v tobě zhlížeti se, jásajíc!
Oh, kterak pyšný jsi a krutý! O kom sníš,
kypících potoků že vzdechů neslyšíš,
že zpěvu neslyšíš, jímž volám krásu tvou
v svou náruč nahou, vůní květů vábivou,
svůj rozvíjejíc vlas, měď rusou, tekutou,
jež jako zlatá tkáň prosvitá temnotou?
Jsem stromem kvetoucím, vonící jabloní,
ó, zlatý ptáku, pojď, nechť v haluz zazvoní
tvé křídlo ohnivé a v pocelu mém jásá
a květy blednoucí s mých větví s rosou střásá.