Je červenec a hoří den
v pavučí slunce zapředen,
a je až příliš sladká noc,
kdy smysly křičí o pomoc,
časná jitra, hlas kohouta
chorály ptáků rozpoutá,
poledne zuří nad námi
den jak den času hranami:
je chvíle, kdy se prsty kladou
na článek v přátel růženci – –
muž tichý, drahý – s šedou bradou,
i on se zrodil v červenci.
Ale ten měsíc ohnivý
svému se synku podiví..
Je pravda, ten kraj kol Nové Paky
drsný je, sirý. Šedé mraky
zavadí často o zem tu,
teskného zrodí poetu.
Vždyť ani pohárem já vínka
nedovedla jsem uctít synka –
říká si půda, červená se..
A přec ten synek miluje,
i když už dávno vzdal se kráse,
kraj ballady své – jaký je..
Za časů dávno minulých
(vždyť také mně o létech mých
mladosti mé – hovoří čas!)
Svět smutných vkročil mezi nás.
Básníku, chtěl jsem poznat Vás.
Však – kdo je básník? Posel krás?
Pokladu strážce? Bludička,
jež nad svým světlem tiše lká?
Po létech přistoupil jsem k Vám.
Mlčel jsem – hořel v růměnci.
Ach, co Vám tady povídám?
Navždycky jste v mém růženci.