VOLHA.

Jak jsi se zarmoutila, v mlhy oděla, zašuměla, zakypěla, kdy chlad rozkošný vanul z tebe,

ohromná, milá a štědrá ruská matko! Umlkla střelba nad Samarou, červencový den

na ulicích vítal vítěze-Čechoslováky. Co děvčat! svěžích a překypělých radostí osvobození!

Večer jde, šum, světla elektrická, tramway, plná vojáků! Běločervená stužka vítězí.

Jaká radost moci svobodně vzdechnout! Jaká radost moci zakřičet, zatančit! Minuly dny sektářské temnoty krve a hrůzy,

panství zdivočelé luzy! Ale ty, mátuško, proč jsi se v mlhy ponořila, proč jsi se mrakem zakryla?

Jak jsou daleké tvoje břehy, jak jsou tesklivé tvoje vlny! Vítr šumí, vítr šumí, nad tebou město jak panthera

s očima jiskřícíma se líně rozložila. Ale ty mlčíš, zádumčivá. Kdosi zpívá

tam směrem k žigulským skalám, zpívá starou a táhlou ruskou píseň o věčné vzpouře,

o věčném odboji lidského srdce, starou ruskou píseň. Stěňka Rázin, povolžský zbojník,

bohaté kupce jak zařezával i chudým dával. Moloděc kozák!

Stěňka Rázin na Volze řece pouštěl všem žilou, kdo těžké měšce

stříbra a zlata v korábech vozil... Moloděc kozák! Tak tedy on, sám Stěňka, sám Rázin

zpívá, hlas jeho, mohutný ruský hlas, hluboký jako tvá siná voda, čeří tvou hláď.

Ticho je na Volze, ticho je na březích, zaniká Stěňky Rázina píseň v žigulských skalách! Ale teď slyš, ale teď vnímej,

pij tyto hlasy, jež nové, jež cizí a přec rodné, tvrdé jak přítomnost, jasné jak boží den

náhle se ozvaly, náhle se rozlehly daleko široko kraj celý objaly mladou silou... To není Stěňka, to nejsou rudí

se svým opilým chrapotem. Vrací se loďstvo ze Stavropolu, vítězné barži, vysoko vlaje veselý prapor

červenobílý. Vše zmlká, zaniká lidský šepot horečných srdcí mladých v hostinném křoví na břehu v sadech

a všichni naslouchají. Na přídi stojí ztepilý sokol opřen o ručnici, ostatní zpěvem mu odpovídají,

zní píseň česká i ruská, slavné a bratrské písně! Zpívají o slávě minulých bojů, zpívají o bratřích slavně padlých

a Volha veliká, široká, slavná, matka živitelka, vlídná a starostlivá, ohromná slovanská Volha

něžně je kolíbá, něžně je vlaží, ona jim rozumí! Hlas jejich, to náš a jejich to, ruský, hlas všech, kdo jedné jsou s námi krve

od Šumavy na jih a na východ daleko, za Dunaj řeku za Vardar i Maricu, za Odru, Vislu, Dněpr i Volhu, hlas mocný a čistý a bohatýrský

se zvedne, vím, zahučí nad šerým světem, že my, ač mladí, ač dětinně věřící v sladké sny o zemském ráji, umíme žít a umíme bojovat,

umíme umírat slavně a vítězně za světlo a pravdu. Jak jsi se zachvěla láskou i rozkoší, pod světlem měsíčním,

jež očím otvírá tajemná vidění budoucích dní, jak jsi se zachvěla láskou i rozkoší, nesouc v svém klínu jak sladkou naději

slib nové síly, nového života! Loď vítěznou jak jsi ukolébala u břehů pohostinných! Umlkly písně na přídi, tiché

hlavy těch chlapců našich i jejich, temnovlasých, světlých i rusých na vlhké podlaze paluby v spánku v pevném objetí po těžkých bojích

ukolébáni i znaveni snili o jediné matce.