„Jsi hrozná jako vojsko s praporci..“ dí píseň nejsilnější z písní všech. Však vojsko s praporci ?.. Však vojsko s praporci! Svět žen – a srdce jejich – plné krve,
a krása očí mandlových a jedu plných, nejohnivější révo – lásko i poesie, kam jest vám utéci, kam zabloudíte dnes před vojskem s praporci?
Nezabloudíme ni nezbloudíme – vstříc mu jdem’... spěcháme, příliš spěcháme.. Pod stráží praporců nalezne srdce sladkosti na bozích vymodlené.
Že je tak hrozné – vojsko s praporci? Unese všecko srdce mé!.. Krev a to, čemu hrůza říkáš, rubín že hrozný je v koruně
praporce mého? To že mne do pekel odsuzuje, z podsvětí vodu že píti budu, protože srdce jsem bláznivé?
A potom, prý! Potom.. Zlá nenávist lidí.. Auguři praví moudře a těžce, zdali se srdce, vznešené srdce, za praporce krve nezastydí?..
Ne, nezastydí. A zač se stydět, přišlo-li v kraj náš radostné vojsko s praporci! Kohouti zpívají dnes dříve než jindy,
do rána sedmikrás jsou tu myriady. Víš, děvče, ta moje strašná nábojnice smrt nese. A pod ní je srdce.. a láska.. a ještě mnohem více.
Pro tebe – lásku! A ďáblům – smrt! Nejněžnější, která jsi byla a nebála se’s ohně – musel jsem jím projít, jsem spálený a šedý
vždyť také tys’ jím prošla! tím žárovištěm, jež doutná v zemi naší tisíc let – viď, že ses nikdy nebála, nezalekla
vojska svého, vojska s praporci?.. Proč bych se bála? Praporce staré barev nejkrásnějších, jas, oheň i klín země krystalický,
praporce zuřivě, mocně a jasně vlají nám nad hlavou!
Cookies on Poetry Cove