Zde stojím na pevné skalnaté zemi... Přede mnou dálky moře, v něž doufám a jichž se bojím
pro skrytá strádání a věčné hoře blouznivých srdcí lidských, v nichž němí běsové, zakletí od věků, spí. Z mlh opálových, z nichž obzor je stkán,
kde přízrak mé lodi se stkví, pod šlehem náhlého slunce, hle, vystoupí Tichý Oceán. Zde stojím
na pevné skalnaté zemi, na ruské zemi. Mezi všemi zeměmi světa a světa díly
zní žhavý a milý hlas hořkého, živého utrpení tisíců srdcí pokořených, hlas panenské země nezorané,
šťav sopečných šumivé vření, hvizd stepního větru, jenž pouštěmi vane a hučí v ulicích pobořených, hlas zkazky sněhových plání širých,
krvavých potoků, sžehnutých měst, velikých křížových cest: Tak mluvíš ke mně, ruská země!
Kolikrát toužil jsem prodrat’ se k tobě, až k tvému velkému srdci v tvé hrudi. Slovy, jež studí, zamkla jsi těžké přístupy k sobě.
Zamlklá píseň sirá nad tebou kvílí – a nad tebou víří zmatený chaos rudý a tmavý, krvavé šílenství z něho zírá...
a po celém světě se šíří proud rmutu kalný a divý a dravý, v němž úpí bolestná, očistná víra, duchové horečky nejvyšší napětí,
nejvyšší oběti! Zde stojím na pevné skalnaté zemi. Srdce své hojím
velikou láskou, jež duši rve mi, neb kořeny mé zarostly hluboko do půdy tvé – – – Jednou
hlas tvůj i můj se spojí ve velké svaté zavolání. Z kalného rmutu hvězdy se zvednou, a jako v stříbřitém polárním plání
nad točnou této blouznivé země chvěje se slunce severní, tak vzplane tvář veliké svobodné duše tvého i mého rodu.
Nad tvými i mými lány se dní, vše kypí šťavami, přísliby zrodu. Bez konce naše bude niva, mladá a nová a živá!
Proto v tvou půdu krev moje proniká, v ní sudba příští se tká, proto mé kořeny hluboce vryty do tvých jsou útrob, v jichž temnotách skryty
nové hřmí cévy života.
Cookies on Poetry Cove