Noc. Brzo bude den. Ach, už se rozednívá,
ach, už se rozednívá, a zlá ta noc už stlívá,
v níž mizí hoře, zlo. Hle, jitro s nebem splývá,
hvězdičky už jdou spat, a jediná, jež hoří,
jitřenka vítězná, jak tiché světlo v moři
úsměvem smířeným odpouští zlu i hoři.
Den. Tak už přešla noc... Tak už je konec tomu...
Tak už je konec tomu! A z probuzených domů
jak obět zápalná jde kouř. Obět a díky. – Komu?
Tomu, jenž vzal mé srdce do náručí,
tomu, jenž dal mi něhu ještě prudčí
a touhy vodopád, jenž celým srdcem hučí.
Tomu, k němuž jsem, pokorný a tichý,
přinesl na dlani ponurý plod své pýchy,
omyly duše své a srdce svého hříchy.
Tomu, jenž nade mnou rozklenul svoje nebe,
své slunce zavěsil.
Tomu, jenž v černé tmě poznati dal mi sebe,
když vprostřed bídy země, v zajetí jejích sil
jsem hoře okusil.